náhodně
|
Kdysi dávno, několik desítek let tomu nazad, napadlo jednoho technicky zdatného kamaráda na (dnes již bývalé) trampské boudě v Hostýnských horách zřídit větrnou elektrárničku. Sehnal (nekoupil!) dvanáctivoltový alternátor, akumulátor z náklaďáku, pár metrů kabelů a další součástky a s pomocí osadníků, které přesvědčil, že tahat do hor litry petroleje a tucty svíček, je z hlediska požární prevence nežádoucí, začal se stavbou. Byli velmi zruční a po několika víkendech strávených zakopáváním kabelu do kamenité lesní půdy, natahováním instalačních drátů po stěnách chaty a nakonec slavnostním vztyčením asi pět metrů vysokého kovového sloupu se strojovnou a dvoulistou leteckou vrtulí na nedaleké pasece, se jednoho večera skutečně rozzářilo "oslnivé" světlo několika autožárovek. Obdivoval jsem jejich nadšení a dovednost a jediné co mi na celé věci vadilo, byla železná konstrukce, hyzdící paseku. Stála tam, rezavé torzo, ještě pár let po tom, co tento pokus o první alternativní elektrifikaci tramské boudy v Československu skončil nezdarem. On totiž ten alternátor jen tak "volně ke stažení" na tyči v lese, byl natolik silným magnetem, že přitahoval lapky ze širokého okolí a po páté výměně, kdy už stejně nebylo odkud shánět další, nezbylo než tento novátorský počin odpískat. Uběhlo mnoho let a našli se pokračovatelé. Od roku 1994 zdobí siluetu sv. Hostýna větrná elektrárna, postavená nikoliv nadšenými brigádníky a ze zbytkového materiálu, ale dodavatelsky profesionální firmou, za použití nejmodernějších technologií. Byl to první větrník svého druhu na Moravě a trampové i turisté jedoucí do Hostýnských hor plánovali tenkrát své trasy tak, aby mohli tento, tehdy u nás ojedinělý zázrak techniky, shlédnout pěkně z blízka. Leč i to je dnes již doba minulá. Větrných elektráren se od těch dob postavilo na Moravě i v Čechách několik desítek a další se kvapem chystají. Nic proti tomu. Alternativních zdrojů energie nebude nikdy dost a laická představa(nezřídka účelově zdůrazňována i odborníky), že takto získaná elektřina je zadarmo, u nás už zdomácněla. Větrníky nehlučí, nevydávají žádné záření, nevylučují ze svých útrob škodliviny a jak se ukázalo při sledování, nejsou nebezpečné ani migrujícímu ptactvu, které se vražedným listům vrtule dokáže elegantně vyhnout. Co však nezvratně zasahuje do našeho života je změna rázu krajiny. Koncem minulého roku jel jsem z Mikulova do Vídně a žasnul, jak se tamnější, donedávna velice líbezná krajina(tak podobná naší Jižní Moravě), změnila. Mezi romantickými vinohrady, ovocnými sady, malebnými vesničkami se zříceninami hradů a malovanými sklípky, tyčí se, od horizontu k horizontu, obrovité sloupy větrných elektráren. Jsou jich tam desítky a než dojedete do Vídně, přestane vás pohled z okna bavit. Nedávno ještě typicky zemědělský ráz se všemi jeho klidovými akcenty, změnil se v tvrdě industriální a pozorovatel, turista, tramp těžko mezi rotujícími vrtulemi hledá místo, kam by namířil své kroky. Krajina zevšedněla!  Aby bylo jasno, nemám nic proti větrným elektrárnám, jsem naopak horlivým zastáncem všech alternativních zdrojů energie, jen bych je v té naší malé zemičce rád viděl pěkně vykázané kupříkladu do průmyslových zón u velkých měst, nebo u benzinek a prodejen hamburgrů u dálnic, na prostranstvích mezi křižovatkami cest a tak podobně. Tam všude patří. Nerad bych se totiž dočkal doby, kdy mi začnou chodit zvadla, kde místo : spojky v hospodě, bude strohá informace : u stožáru telefoního vysílače odboč do prava, oheň se koná na tradičním místě mezi pátým a šestým sloupem větrné elektrárny. Něco mi ale říká, že po invazi mobilních operátorů na kdejaký kopec nás zřejmě čeká podobná, jen ještě s vyššími, mohutnějšími a viditelnějšími sloupy novodobých větrných mlýnů. A jelikož jsem škarohlíd, obávám se, že v souboji s nimi dopadneme zrovna tak, jako svého času ten směšný rytíř. Lojzin, Hulín
|
| Reakce k článku | přidat reakci zobrazit všechny zobrazit vybrané sledovat emailem |
| Autor: Lojzin, Hulín Foto: Pekelník |
