Indiánská sauna patří k sedmi svatým rituálům, které kmeni Lakotů přinesla před mnoha, mnoha zimami Whope - známá jako krásná či bílá bizoní žena. Obřad potní lázně se nazývá inípi /či oínikage/ a koná se v potní chýši iníthy /iníthipi, inity,… - kořen slov "ní" znamená žít/ především za účelem očisty jako příprava k větším obřadům. Potní chýše byla indiánům symbolem vesmíru, v níž se soustřeďovalo vše pozemské i nebeské a očistným obřadem se stávala prostředkem "komunikace".

Inipi jako očistný rituál byl dříve určen jen pro muže a sloužil jim jako náhražka přirozené očisty. Ženy byly Stvořitelem obdarovány a přirozeně čištěny "Měsíčním obřadem" - menstruací. Ve starých dobách se skutečně jednalo o očistný obřad, který se konal ve vyhrazeném obřadním týpí za táborem. Ženská energie je energie Měsíce pohybující se opačně než energie mužská, energie Slunce. Někteří dnešní obřadníci přítomnost ženské energie v inity vítají, neboť mužům zvyšuje citlivost a vnímavost k emocím, jiní ji striktně odmítají a provádí obřad nadále dle tradic, nebo je v některých případech inipi uspořádán pouze pro ženy pod vedením nejčastěji dcery medicinmana. Všeobecně shrnuto jsou u indiánů smíšené sauny vyjímkou a muži i ženy mívají v těchto případech na sobě sporý oděv. Veškeré novodobé praktiky, lišící se od tradice, mají však v sobě mnoho protikladných a rozporuplných jevů a je tedy na každé skupině lidí či vůdci inipi, jakou formu obřadu zvolí.

Pro všechny účastníky je však neměnná skutečnost, že je důležité naslouchat svému tělu, žít zdravě a jíst zdravě, neboť jen ten, kdo je čistý na těle i na duchu, může navázat spojení s vesmírnými silami - rozmlouvat s duchy shora. To, že se člověk narodí jako indián neznamená, že je lepší a to, že se někdo narodí jako běloch neznamená, že je špatný, záleží, jaký skutečně je. Obřad inípi uvádí tělo i ducha do souladu s vesmírem a umožňuje bezprostřední styk s pěti základními uctívanými elementy - s Kameny jako nejstaršími bytostmi na zemi, Ohněm, Vodu, Zemí a Vzduchem. V initi si člověk nedokazuje, co všechno vydrží, ale že je důležité, proč se rozhodl ji pořádat. Lakotský obřad inipi je jednoduchý a bez zbytečných okras. Symbolický význam prvků a jevů je však bohatý a bude v textu průběžně přibližován neboť vše, co s očistným obřadem souviselo, bylo pro Indiány posvátné a jen při správném chápání významu a smyslu každého úkonu i předmětu může být obřad účinný. Důležitá je také "časová pohoda" pro obřad, aby duše a mysl měla možnost se uvolnit. Vhodná doba pro inipi, až na některé specifické vyjímky, bývá při západu slunce. Průběh inipi se řídí tím, za jakým konkrétnějším účelem byla uspořádána a tak si délku obřadu očistného či léčebného určuje každý ceremoniář sám, stejně jako počet žhnoucích kamenů a počet dveří - ten musí být dělitelný 4. Očištěný člověk je symbolicky znovuzrozen, když vylézá nahý ze sauny jako z dělohy Matky Země.

Chýši stavíme na tichém a od vody a centra hlavního obřadu nepříliš vzdáleném místě. Soukromí účastníků je to základní, čím je třeba se při výběru místa řídit. Při stavbě jsou staré pře zapomenuty, závist a žárlivost zmizí, zní smích a žertovné dobírání. Řada úkonů při stavbě byla provázena modlením.

Klacíkem na řemínku vyryjte kruh o průměru 2 až 3 m a po obvodu předpíchejte kolíkem mírně šikmo směrem ven díry v pravidelných vzdálenostech, u dveří zhruba 60 cm od sebe. Orientace dveří je velice sporná a zřejmě se západní či východní směr volil dle osobního pojetí či pojetí konkrétní skupiny či kmene. Kostru zhotovíme s obětováním tabáku stromům z 12 až 16 vrbových či jiných pružných oloupaných prutů dlouhých zhruba 2,5 až 3 m. Strom se nejdříve požádá o dovolení a sdělí se mu, nač ho potřebujeme. Pruty se do otvorů zasadí po obětování špetky tabáku každé jamce. Nyní se podle obrázku tenčí konce vždy dvou protilehlých kusů ohnou, překryjí dle potřeby a svážou přírodním materiálem tak, aby kostra byla co nejpravidelnější, v nejvyšším místě byla vysoká zhruba jeden a čtvrt metru a stěny byly zhruba do 60-70 centimetrů kolmé k zemi - pruty se tedy ohýbají teprve v této výšce. Je možné po celém obvodu připevnit ještě prut ve výšce zad pro opírání. I ve vrbových větvích, tvořících kostru chýše jako kostru člověka, spatřovali podobenství. Na podzim jejich listy odumíraly a vracely se na zem, na jaře znovu ožívaly. Stejné tak lidé umírali, ale žili dál ve skutečném světě, kde není nic než věčný duch zesnulých.

Ve středu chýše vytvoříme iniowaspe a obětujeme jí tabák. Jedná se o jamku asi 40/40 cm, která se při používání posvátným způsobem stává středem vesmíru v němž žije sám Tunkašila. Jáma označuje také wakicagapi - milovaného mrtvého příbuzného na kterého myslíme když plníme jámu kameny.

Kostra se pokryje bizoními kůžemi případně dobrou padesátkou dek, podlaha pak vrstvou čerstvé šalvěje, svatou bylinou. Zelené živé věci, duchové stromů a rostlin jsou tak v chýši s námi.

Půdou se vytvoří úzká, asi 1,5m dlouhá posvátná stezka života - cestička pro duchy, na jejím konci se ze zbytku půdy navrší malý kopeček unči - Babička, který představuje zemi, na níž žijeme. Na něm vytvoříme oltář z dvou vidlicovitých větévek přes které se položí klacík o nějž se opírá svatá dýmka. Lze ještě přidat bizoní lebku na které je přivázáno pět obětních tabákových balíčků v barvách dle symboliky či lze postavit k tomuto účelu černobílou hůlku značící den a noc. Na oltář lze při obřadu odložit své "cennosti - šperky" a tak je nabít energií.

Zhruba 8m za unči - kopečkem, sledujíce svatou cestu, založíme svaté ohniště peta owihankešni "oheň bez konce", zasvěcené slunci. Oheň je slunečním paprskem symbolizující sílu Velkého Ducha, který prostřednictvím slunce podporuje rozkvět všeho živého. Nejprve se položí 4 velká polena ve směru východ - západ, čtyři další směřují od severu k jihu, opět symbolizující 4 světové strany, zemi a nebe. Poté se navrší kameny do pyramidy či do míst čtyř světových stran a na ně dřevo tak, že výsledný oheň vypadá jako malé týpí, případně se postaví hranice. Používají se stromy odumřelé a za každý strom, který obětuje život svatému ohni, se vysloví krátká děkovná modlitba. Kamenů se používá průměrně 28, každý z nich váží 2-3 kila a nejsou vhodné pískovcové či jiné, které absorbují vodu. Prvním osmi polenům v základu ohniště je obětován tabák či se před zapálením ohni požehná čtyřmi špetkami tabáku a zpívanou modlitbou chválící tvořivou sílu a ochrannou moc. Oheň zapálíme třecími dřevy z východní strany z které se objevuje životodárné slunce. Asi za hodinu začnou být kameny rozžhavené do běla.

Do sauny jako první vstupuje ve směru slunce vůdce obřadu a sedne si vpravo vedle vchodu. Připraví si svoje věci - dýmku, byliny, chrastítka, roh, jelení paroží na urovnávání kamenů, případně i bubínek k doprovázení zpěvu. Pak spaluje vonné byliny a traviny spletené do copu a očistí kouřem sebe, dýmku a zažene zlé myšlenky a pocity z celého prostoru.

Vyjmutí dýmky z dýmkového vaku se za vyslovení modliteb třikrát naznačí a teprve počtvrté provede. V indiánském chápání je dýmka nenahraditelným spojením důležitých prvků. Země po které chodí všechno živé je zastoupena hlavičkou, lakotsky inyansa. Mužský prvek je společně se všemi stromy a dřevinami ukryt v dřevěné troubeli a dle jejího zdobení jsou pak přítomni i ptáci či ostatní zvířata žijící na zemi. Zástupcem rostlin a bylin je směs ke kouření z vnitřní kůry svídy krvavé, dřišťálu, myrty, olše rudé, růžového keře, listů medvědice lékařské, škumpy lysé, rozdrceného kořene puškvorce obecného, aj. případně i klasického tabáku. Při samotném kouření (respektive neinhalování do plic ale pouhém vyfukování ústy) se připojuje oheň, sliny kuřáka jsou zástupcem vody, kouř je prostředníkem komunikace a při správném zacházení s dýmkou se otevírá cesta k tomu, aby její síly mohly být využity.

Poté obřadník obětuje trochu tabáku všem viditelným i neviditelným mocnostem, vyjde z chýše a po posvátné stezce kráčí až na její konec, kde položí na navršený kopeček hlíny dýmku tak, aby hlavička směřovala na západ a troubel na východ.

Teprve pak vstoupí ostatní, kouřem pelyňku očištění, saunu někdy napřed obejdou a pak vlezou skloněni na znamení pokory po čtyřech dovnitř a pozdraví "mitakuye oyasin - všichni jsme příbuzní". V okamžiku, kdy se skrčen vtlačíš do sauny, jsi zvířetem, které vlézá do své nory. To ti má připomenout, že jsi příbuzný všech čtyrnožců. Každý sedí tam, kde se cítí nejlépe. Poslední účastník má funkci pomocníka.

Venkovní pomocníci se slovy "mitakuye oyasin" spustí dřevěnými vidlicemi kameny opatrně do dolíku. Když vchodem podají první kámen odpovídáme "philámaya - děkuji". Ten se pokládá přesně do středu jámy pro prababičku zemi, další čtyři okolo, každý jedné světové straně odkud vane vítr, další na ten první uprostřed za nebe a praotce Ducha. Někdy je již vevnitř přítomna dýmka, jejíž hlavičkou se dotkneme podávaných kamenů. Těmto prvním kamenům se obětuje tabák. Ostatní se pak mohou nakupit libovolně.

Nato pomocník podá dovnitř dýmku. Vůdce obřadu ji nacpe přičemž se každá špetka požehná modlitbou. Po zapálení se nabídne dýmka čtyřem směrům větru a poté se troubel podrží směrem k Matce Zemi, pak proti Nebi. U Lakotů každý účastník při předávání dýmky svému sousedovi po levici řekne mitakuye oyasin. Každý si postupně zakouří a přitom pronáší příslušné modlitby, které prostřednictvím dýmu stoupají k Velkému Duchu. Modlíme se k Velkému duchu, ke svatým kamenům - tunka inyan, kteří nemají ani oči ani ústa, paže nebo nohy, ale vydechují dech života. Dýmka je zásadně držena v levé ruce, jelikož levá je blíže k srdci.. Všechen tabák v dýmce musí být vykouřen, aby byly uvolněny z dýmky všechny modlitby.

Poté jsou pomocníci požádáni o svatou vodu což je nabraná čistá čerstvá tekoucí voda, která byla předtím očištěna. Dříve byla plněna do kožených vaků, dnes lze použít jinou, dobově odpovídající nádobu. Voda symbolizovala bytosti z rodiny Hromu, jejichž příchod byl tak úderný, ale které přinášely i mnoho dobrého. Rovněž vyvolávala představu Jeho, který proudí jak vodní tok a vdechuje všemu kolem život.

Poté se zavře vchod a pomocník zvenku saunu dokonale utěsní aby nastala úplná tma, symbol lidské nevědomosti. Ceremoniář posypává kameny bylinami, šalvějí a sladkou trávu. Zachovává se zpočátku mlčení se soustředěním na dobrotu Velkého Ducha. Po chvíli čekání svlaží obřadník kameny vodou z kotlíku svazkem bylin či bizoním rohem, nebo se stříkne voda nabraná do úst. Tento úkon provede celkem čtyřikrát. Voda je ledová, kameny rudé žárem, spojení nebe se zemí, voda života se svatým dechem ducha - dědeček a babička přicházejí spolu. Vzniká veliká síla, tvořivá síla vesmíru, vdechujeme páru, pijeme vodu, pára značí mraky, živou duši, život sám.

Lidé zpívají a modlí se, prostor je naplněn hlubokým mírem a duchem skvrnitého orla Wanblee Gleshky. Člověk na nic nemyslí, cítí jen horko a energii duchovního Děda … "Tunkašila pilamaja, Děde, děkuji ti." V dobré sauně člověk cítí přítomnost duchů nebo příchod skvrnitého orla zavřeným vchodem. Jsou-li duchové ve stanu, bylo vše správně vykonáno. Může se stát, že je prostor najednou plný zvířat. Chodí si křížem krážem, i přes žhnoucí kameny .. křičící ptáci, medvědi, vlci, kojoti, buvolové a spousta jiných.

Za zpěvu posvátných písní potíráme tělo suchými listy šalvěje a vonnými bylinami. Ceremoniář posílá kotlík s pitnou vodou po směru slunce, aby se každý mohl napít a na rozdíl od kolování v týpí může jít i přes dveře.

Žár začíná být neúnosný. Každé zvýšení teploty po přilití vody doprovázejí účastníci dakotským voláním HO PILAMAYA! ano, děkuji, případně HIYA PILAMAYA! ne, děkuji. Celá chýše se chvěje když muži zpívají, naplno působí horko a síla země. Kdo už to nevydrží zvolá mitakuye oyasin - všichni jsou mí příbuzní a pomocníci uvolní dveře, případně dá povel k otevření vůdce.

Indiáni zpravidla zůstávali uvnitř, jen se osvěžili čerstvým vzduchem, pak uzavřeli dveře, přinesli se další kameny a v saunování se pokračovalo. Horké kameny představují příchod života, Matku Zemi, z níž vychází všechny plody a tak každý nový kámen účastníci zdraví hlasitým "hou, hou" Kdo se nábožně potí a modlí, toho Tunkašila naučí vděčnosti a pokoře - a to je klíč pozemského štěstí, tajemství zdraví a pohody. Hlavním tématem modliteb byly prosby, aby jim bylo dopřáno vidět srdcem tak dobře, jako očima. Závěrečnou modlitbou vyjadřovali přání, aby i budoucí generace kráčela touto posvátnou cestou.

V průběhu celého očistného obřadu se obvykle celkem čtyřikrát otevřou vstupní dveře, aby dovnitř proniklo světlo poznání a nevědomost rozptýlilo. Po skončení odcházeli účastníci z chýše a za sebou symbolicky zanechávali tmu a nevědomost. Jakoby vstupovali do nového života, na cestu, ozářenou právě nabytým světlem. Vychází se opět "se sluncem" a ponoří se do ledové vody, v nouzi postačí i kotlíky s vodou k polévání, jak to dělali Indiáni žijící daleko od vodních ploch.

Po obřadu se zapálí dýmka případně se i kouří 4x z dýmky v průběhu obřadu, kdy po posledním dokouření řekneme - "Všichni mí příbuzní", dýmka se rozebere, pečlivě vyčistí a vylézá se ven. Může následovat slavnost, kdy každý účastník přinese něco k jídlu a pak se jde spát.