náhodně
|
Rozhodl jsem se, že sem vložím jednu z básniček které si píši doma pro radost i smutek. Napsal sem ji, když jsem bloudil nekonečnými lesy sám a toužil po duši, která mi bude naslouchat a která bude mít se mnou společné nejen zážitky, ale i život. |
|
|
Prach aneb Vandrák samotář Širé lesy mě vítají a duše má je jak těžký mrak. Kradu se pláněmi potají a nevěřím, že je tomu stále tak. Při toulkách lesem nemyslím na jinou, zvláště pak, když jdu pěknou, tichou krajinou. I když slunce nejvýš je, já stín vedle sebe mám a s ním si jen tak, o Tobě v duchu povídám: "Proč stále nevím, jak vypadáš, jaké krásné, svůdné tělo asi máš, kde trávíš tmavé, dlouhé noci, zda díváš se na hvězdy o půlnoci, stejně jako já." Přesto kráčím neůnavně dál i když den ode dne více stár. Já pokládám si otázku: "Kdepak jsi můj oblázku?" Zda voda nás k sobě donese, nebo Zeměkoule ohne se, abychom mohli být navěky spolu a kutálet se po proudu dolů. Hrany se nám budou omýlat, jak budou léta ubýhat. Až změníme se zase v prach a vše bude zbytečné, jak házet na zeď hrách. Však i třebas na ten prach já budu čekat na cestách a dále doufat, že se spolu potkáme a alespoň pár nitek života spolu utkáme. Ujdem spolu alespoň míli. Ne, nemusíme dojít k cíli. Avšak já budu čekat na tuto chvíli třeba i na smrtelném lůžku, kde duše má pak sklouzne klidně kamsi do potůčku. Však s prachem už se nikdy nespojí. Budem jedno obojí. |
|
|
Jelikož si sám sobě stále říkám, že jsem naprostý optimista. Okamžitě po tom, co mě opustila hloubavá nálada, jsem přestal myslet tak černě a s myšlenkou, že nic není tak hrozné, jsem napsal... |
|
|
...Optimistův dodatek:
|
A když nedočkám se nikdy, tak to bude pěkně v kýbly. |
|
Jestliže máte les rádi, tak jako já a sedíte třeba v potemělé místnosti a rozjímáte, nebo sedíte v kanceláři, s níž jste svázáni pevnou pracovní dobou a když zavřete oči vidíte jen a jen krásnou krajinu, plnou stromů.... Pak máte možná tu správnou náladu na přečtení mých dvou krátkých myšlenek, které se mi vnukly na táboře v Mařenicích. Strach Jsem mlád, rozum mi slouží a můj nůž je ostrý. Bojím se chvíle, kdy rozum sloužit přestane a můj nůž se rozpadne. Civilizační Viděl jsem v potoce překrásný kámen, porostlý hebkými řasami. Když jsem ho chtěl pohladit a o jeho kráse s ním promluvit, řízl jsem se o pohozený střep! |
|
| |
| napsáno na Marušce 2001 |
 |
| |
