Obliba tradičního českého trampingu od revoluce upadá, mladší generaci baví více turistika nebo akce military klubů
Konec trampingu byl prorokován již na konci 40. let. Paradoxně díky komunistům, kteří neměli trampy nikdy v lásce, zažilo trampování v následujících desetiletích rozkvět. Cesty do přírody a hra na „svobodný“ život amerických tuláků či zálesáků byly jedním z mála úniků před všudypřítomným režimem.
Když v roce 1982 nastupoval tehdy devatenáctiletý Petr Pavlík jako výpravčí vlaků na pražské branické nádraží, zažíval každé páteční odpoledne hektické chvilky. Výchozí stanice tzv. Posázavského pacifiku bývala plná mladých lidí v kovbojských nebo vojenských oblecích, s kytarami a nezbytnými „usárnami“ na zádech. Už několikátá generace trampů se tehdy vydávala do povodí Zlaté řeky (Sázava), Velké řeky (Vltava) či do brdských lesů.
Pavlík zůstal železnici věrný dodnes, ale na tuhle slavnou éru „svého“ nádraží vzpomíná už jen s nostalgií. „Byť je mi 43 let, můžu porovnávat. Zažil jsem, jak bylo v pátek nádraží plné a ti kluci a holky vyjížděli na tři dny ven. Na konci 70. let byly na tuto trať dokonce přidány patrové modré velkokapacitní vozy. Vlaky totiž nemohly být delší, protože nádraží jsou vesměs malá, a tak by se do nich soupravy s více vagony nevešly,“ líčí a ochotně podává knihu Posázavský pacifik a dva pohledy s parními mašinami na své oblíbené trati.
„Už to není, co to bývalo,“ opakuje Pavlík během čtvrthodinového rozhovoru hned několikrát. „Vlaků ubývá a i tramping je jednoznačně na ústupu, jsem přesvědčen, že v té klasické podobě se snad už ani nedá vrátit. Občas ještě jedou ti starší trampové, co začínali v 60., 70. letech, ale mladých je málo. Ti navíc spíš připomínají skupinky vojáků, kteří si v lesích hrají na válku. Jediné, co zůstalo, je krása této trati. Mezi Davlí a Jílovým jedete ve skalách, málokterá trať má takové renomé.“
Dozorčí pražského nádraží v Braníku teskní zejména po skomírající železniční dopravě, ale při té příležitosti přijde řeč i na zašlou slávu českého trampingu. Tento fenomén je podobně jako třeba chataření či chalupaření české specifikum, ale ctitelů ubývá. „Zasloužilí“ trampové vidí příčiny jeho úpadku hlavně v celkové proměně životního stylu: mladí lidé mohou cestovat za hranice, mají velkou nabídku jiného vyžití volného času či odlišné hrdiny. Především však zmizela atmosféra velkého dobrodružství, která vyplývala z pocitu spojenectví vůči komunistům, kteří se trampování snažili dlouho potírat. A v neposlední řadě ubývá v české krajině „divočiny“, která tvořila důležitou kulisu. Samozřejmě s tím vším mizí i typická trampská hudba.
„Mladí... jezdí ven, ale už je to jinak. Buď je baví military (hraní si na vojáky), nebo historický šerm. A pokud mladí jezdí jen tak, tak už v trekovém oblečení, nedělají oheň a vaří na vařiči. To je už spíše turistika. Pro mě je oheň základ, bez ohně není tramping,“ tvrdí tramp s přezdívkou Klondike (42).
Z Jardy Harry, z Pepíka Bob
Trampovat se v Československu začalo už před sto lety. Přesněji ještě před první světovou válkou, za Rakouska-Uherska, kdy se první trampové rekrutovali z řad tehdy začínajícího skautského hnutí. „Vývoj skautské myšlenky byl sledován i mládeží, která v těchto prvopočátcích neměla možnost vstoupit do Svazu skautů, anebo byla ovlivněna četbou Mayových spisů, zavrhovala skautskou disciplínu a dávala přednost toulkám, plným naprosté svobody,“ popsal v roce 1940 ve svých Dějinách trampingu Josef Peterka - jeden z guru českého trampingu známější pod přezdívkou Bob Hurikán. „Češi jsou romantici, touží po dálkách, nostalgii. Velkou roli sehrála také kinematografie, respektive filmy s kovbojskou tematikou,“ líčí v pražské kavárně Slavia („sejdeme se tam, pokud vám nevadí, že je to tam takové paďourské“) reportér TV Nova Stanislav Motl, dlouholetý tramp - v roce 1990 napsal k Hurikánovým Dějinám předmluvu a doslov. Podle něj byli mezi prvními trampy i tzv. zelení kádrové, tedy muži, kteří v roce 1917 rukovali na vojnu a po konci války zůstali v lesích. K nim se ovšem přidávali i další a další mladí lidé okouzlení mayovkami, kovbojkami a filmy o životě na Divokém západě.
„Z Aniček, Mániček a Boženek se přes noc staly Annie, Mary, Bobiny nebo Daisy, Betsy, Virginie, u chlapců to bylo ještě horší. Z Jardy se stal Harry, z Pepíka Bob, z Oty Brandy, ze Zdeňka Železná pěst nebo Wintrop, Eddie a někdy také Swenny, Grizzly, Káča, Říman, Bill, Old Shatterhand, Farnum, Dawson, Jack atd. atd. Fantazie podbarvená cowboyskými filmy bujně pracovala,“ líčí Bob Hurikán, který toto období ve své knize nazval „dobou divokých skautů“.
Následovala „doba cowboyská“ (1919 -1927). Tehdy prý „nikde na světě nebylo tolik šerifů jako v Čechách. Nebylo party bez šerifa, ba nebylo ani dvojice bez šerifa. Titul vybojovaný právem silnějšího, anebo společným hlasováním“. Nosily se strakaté košile, „staré velurové klobouky se měnily zručným promáčknutím v originál stetsony a široké opasky, okrášlené nejčastěji čalounickými cvočky, byly nezbytným doplňkem výstroje“. Svůj název tramping ovšem získal až při následné „době kanadské“, a to podle románu Jacka Londona Cesta.
Trampovalo se i během druhé světové války, byť vzhledem k okolnostem v mnohem menším měřítku. Němci například zabrali rozsáhlá údolí u soutoku Vltavy se Sázavou, takže trampové museli tamní osady opustit. Po konci války měla řada lidí jiné starosti a po únoru 1948 se zase tramping dostal na index hned vedle skautingu. V tisku se začaly objevovat články, že éra trampů v Česku končí. Jenže přišel nový boom. Na přelomu 50. a 60. let se opět zaplnila nádraží a lesy. Tramping započal svoji další „zlatou“ éru.
Teskně hučí Niagara
„My jsme ve čtyřicátém třetím založili ve Strašnicích s kamarádama klub Modrobílá hvězda, po válce jako čtenářský klub časopisu Vpřed. Já byl starší než kluci, šel jsem na vojnu a oni za ty dva roky čuchli k trampingu. Kde, to nevím, ale sleziny byly na Smíchově U Tučků, kde se domlouvala spousta trampů z celé Prahy,“ líčí Jaroslav Velinský zvaný Kapitán Kid (73). „Jakmile jsem se z vojny vrátil, tak jsem se přidal. Z klubu Modrobílá hvězda se stala osada Blue White Star, což nám vzhledem k tomu, že to bylo po englicku, připadalo takové stavovské.“
Spisovatel, muzikant a autor několika trampských hitů, jako je například Krinolína, už trampovat nejezdí, byť ještě s kytarou veřejně vystupuje. Dnes Kapitán Kid tráví už dvacátý rok v severočeské obci Libouchec, v domě, kterému podle povídky Edgara Alana Poea říká Usher III.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
V jednom z pokojů břečťanem zarostlého domu také sedí usazený na křesle, přes jehož opěradlo visí z plyše udělaná medvědí kůže - i s hlavou. V celém domě jsou cítit vonné tyčinky, Velinského žena servíruje čaj, naproti dvěma starým psacím strojům se válí kytara. Když Kapitán Kid mluví o trampských písních, bere ji co chvíli do ruky a ukazuje třeba, jak se má správně hrát Niagara.
„Okolo Sázavy už byla spousta chat, což pro nás byla paďouřina. My jezdili zásadně pod širák. Třeba do Mokropes, což je paradoxní, protože to už je dnes vlastně Praha. Také do Roztok, na Křivoklát,“ říká Kapitán Kid. „My ještě v sobotu chodili do práce. Když jsi třeba ve čtyři vyjel na Křivoklát, byl jsi tam v šest. Šlo se na pivo a než jsme se dohrabali na místo, byla tma. Ráno jsme se vykoupali a třeba už jsme zase museli do práce. Proto se jezdilo na stejné místo.“
Přes klukovský klub se k trampingu dostal i další muzikant, Jan Vyčítal. V rychlošípáckém tábornickém klubu byl prý zpočátku „od svýho staršího bráchy jako mladší spíš trpěnej“ a na první „čundr“ ho rodiče pustili „až v 16 letech“. Vyčítal měl tehdy, v roce 1957, na sobě „klobouk s krempou samo robo, kostkovanou košili, tepláky a holínky, co nosili zemědělci“. Teprve později tepláky nahradily „jezdecký rajtky a vesta s třásněma, který matka ušetřila při přešívání nějakejch pionýrskejch vlajek“.
„Chatovej tramping neuznávám. Vždy říkám: zbavili jste se jedněch fangliček a pořídili si druhý,“ naráží Vyčítal na úzkostné lpění na různých rituálech typu vyvěšování vlajky. Kromě divokého trampingu se trampové setkávali i na tzv. potlaších. Organizace těchto srazů byla dost volná. „Party se navzájem znaly. Šerifové o sobě věděli. Kromě toho měl každej cancák. A když jste někde potkal trampa a byl vám sympatickej, řekl jste mu: cancni mi něco. Já třeba maloval obrázky, někdo psal. Každopádně se k tomu dopisoval kontakt a pak si lidi dávali vědět,“ popisuje Vyčítal.
Důležitou součástí těchto potlachů bylo zpívání u táboráku. Jednotlivé trampské party spolu soutěžily, která dokáže zahrát lépe. Dnešní úpadek trampingu zasáhl i hudbu, ale na druhou stranu je třeba připustit, že i ve zlatých časech hnutí si většina trampů vystačila s naivními a romantickými skladbami ze třicátých let od autorů jako byl Bob Hurikán či Eduard Ingriš (autor známé Niagary).
„Ve třicátých letech vznikla spousta písniček. A ortodoxní trampové od nich nechtěli upustit. Když se soutěžilo na potlaších, bylo to ve stejném repertoáru. Takže když to hodně zjednoduším, kdo zahrál líp Niagaru, vyhrál,“ vzpomíná autor několika pozdějších trampských hitů Kapitán Kid. „Když vycházel dvanáctisešitový zpěvník Trampská romance, dostala se tam jediná novější písnička - má Krinolína.“ Podle Kapitána Kida to bylo dáno nejen „lpěním na tradici“, ale i „určitou inteligencí lidí: to nebyli žádní intoši, ale vesměs dělňasové,“ podotýká. V 60. a 70. letech ještě vznikla řada písní, které u táborových ohňů zdomácněly. Ať už byly právě od Kapitána Kida, Wabiho či Mikiho Ryvolových, nebo od Vyčítalových Greenhornů, kteří od roku 1965 jezdili po klubech a ve slavných dobách pořádali až třicet koncertů do měsíce.
Kapitán Kid před časem vyhlásil na svých internetových stránkách soutěž o „nejpitomější trampskou píseň všech dob“. Přišly mu ovšem jen dva hlasy, z nichž jeden do ankety odeslal on sám -takže anketu stornoval. Nezájem si vysvětluje třemi možnými důvody. Buď prý jsou trampové líní a „poslat cokoli kamkoli prostě dá moc práce“, nebo si navykli nechat se jen bavit a „proč bych si dával práci s nějakým posíláním něčeho někam, to mě nebaví“. Třetí možnou příčinu Kapitán Kid vidí jako nejvážnější: „nikdo z trampů si zkrátka nedovolí považovat jakoukoli trampskou píseň za pitomou, nebo dokonce nejpitomější, byť kandidátů na onen hrdý titul je jistě spousta“.
Kapitána Kida vůbec nenapadla možnost, že kromě starších generací už dnes trampské písně nikomu moc neříkají, nové prakticky nevznikají, a tak zřejmě nikdo nemá ani potřebu hlasovat pro tu nejpitomější. K ohňům ubývajících mladých trampů navíc pronikají i popové písně. „Skladby jako Niagara, nebo Bedna od whiskey se už nehrají. Většinou hrajem Ryvolovky, právě Kapitána Kida, ale není zvláštností hrát třeba Buty, Chinaski, nebo se hraje třeba Amerika od Lucie. Šuplíčkování nemá smysl,“ tvrdí zástupce „mladší“ generace trampů, Michael „Tony“ Antony ze sdružení Avalon. Nutno říct, že i tomuto příslušníku „mladší“ generace je pětatřicet let.
Noční šťáry v Brdech
Když dnes pamětníci vzpomínají, proč jim tramping v 50., 60. a 70. letech minulého století učaroval, zmiňují, kromě romantiky a okouzlení přírodou, ještě jeden aspekt -v zemi panoval totalitní režim. „Jezdit do lesů bylo jediný, cos v tý době mohl dělat. Ještě jsi tak mohl sportovat, ale když jsi to chtěl dělat vrcholově, tak i to měli bolšáni pod palcem. A tohle bylo tak svobodný. Byl to šprajc,“ zamýšlí se tramp s přezdívkou Klondike, který ještě dnes vypadá, jako by vypadl z ilustrace Zdeňka Buriana k některé z Mayovek. Na hlavě černý klobouk, na tváři strniště, opálená ošlehaná tvář. Snad jen triko hard rockové kapely Whitesnake prozrazuje, že nepřijel přímo z Divokého západu. Jeho osadu Louisiana Tigers příští rok v únoru čeká „dvacátý oheň“, tedy dvacáté výročí.
Komunisti samozřejmě nechtěli nechat trampy, které nemohli mít plně pod kontrolou, na pokoji. Potlachy rozháněla nejen policie, ale i Lidové milice. Milicionáři koncem 70. let dokonce vyhodili do povětří zhruba čtyři desítky trampských srubů v Brdech. A k velmi častým „zábavám“ komunistických ozbrojených složek patřilo i „vítání“ trampů na nádraží. „Obklíčili branické nádraží, všechny donutili rozbalit usárny, prohrabali všechny věci. Kdo měl nůž, tomu ho zlomili, a vyřezali všechny domovenky z rukávů a cokoli, kde bylo napsáno US,“ popisuje „Job“ Veselka. „Jakmile jste někde vystoupili a třeba vás někdo prásknul, což bylo dost častý, dělali noční šťáry po lesích. Na potlachy vlítli, vše rozbili, lidi zbili a rozvezli je třeba padesát kilometrů daleko od sebe, aby se nemohli znovu snadno potkat,“ připomíná další „kratochvíli“ komunistické policie Vyčítal.
Trampové si přitom nedělají iluze, že v jejich vlastních řadách nebyli agenti StB. Komunistické represivní orgány se samozřejmě snažily mezi nimi získat spolupracovníky. Někteří nátlaku podlehli, jiní raději volili emigraci. „Na počátku 80. let tady byla jakási mírová konference. Vzhledem k tomu, že jsme tehdy nosili vojenský hadry, pár trampů den předtím sebrali. Ptali se, kde máme zbraně, proč jezdíme v uniformách a tak. Když nic nedostali, tak nás zase pustili,“ líčí počátky svých problémů s komunistickým režimem Veselka.
Tím ale vše neskončilo: „Od té doby mě každou chvíli předvolávali. Jakýsi poručík Hamouz... dneska ho potkat, tak ho přetrhnu. Měsíc co měsíc chtěl vědět, co vím, kam a s kým jezdím. Raději jsem tehdy kamarády z party upozornil. Nic jsem ale neřek a rozhodně nic nepodepsal. Hamouz mě zkoušel zlomit. Vytáhl třeba šuplík plnej amerických odznaků a nášivek a říkal: vše ti dáme, když nám to řekneš. Ale já mu odpověděl, že nic nevím a že už ani nejezdím.“
Veselka si nakonec zažádal o výjezdní doložku a přes Jugoslávii, Itálii a Německo se v roce 1988 dostal do USA. Ani tam ovšem s trampováním nepřestal: „Byli tam kamarádi, udělali jsme tam domovinu, tzv. Západní větev Spojených samotářů Šumavy (Veselkova předchozí osada v Česku, kde byl do svého útěku šerifem). Jezdili jsme divočinou, na horké prameny, i tam se hrály trampské písničky. Když jsem si koupil první auto a jel poprvé do divočiny, tekly mi slzy.“
Čeští trampové-emigranti pořádali tzv. celosvětové potlachy ve Švýcarsku, v Austrálii, v Coloradu... Letos v listopadu se má konat v Texasu. „Proslýchá se ale, že bude poslední,“ říká „Job“ Veselka o akci, na kterou si jezdily stovky emigrantů připomínat mládí v brdských lesích a trampské písničky. Jejich nostalgie po „starých dobrých časech“ nevyprchala ani po letech. Po revoluci v roce 1989 se řada z nich vrátila zpět do Česka. Někteří jen na čas, na „velký vandr“, jiní natrvalo. Veselka se tu při jedné trampské „slezině“ seznámil se svojí současnou ženou - a hlavně kvůli ní už zůstal. Mnozí trampové, kteří Spojené státy v mládí tolik opěvovali, ale na místě zjistili, že ne vše je takové, jak o tom snili.
„USA? Miluju je, ale projeli jsme je křížem krážem a nežil bych tam ani za nic. V Grand Canyonu vás ranger přijede zkasírovat, pod smrkem je telefonní budka, z který se dovoláte do celýho světa líp než ze Zbirožska, a o kus dál je plynový oheň na mince,“ vypráví Vyčítal. „Taky po jednom koncertě pro krajany šéfredaktor tamních Národních listů Petr Bílek napsal: Všichni dobře víme, že nás Greenhorni mají na svědomí. Napumpovali nás tou romantikou a pak jsme zjistili, že na břehu Niagary je parkoviště, obchod se spoustou suvenýrů a podobných výtvarně necitlivých amerických srágor a ta Niagara, o níž jsme zpívali u ohňů je krásnější.“
Konec kovbojů v Čechách?
Kolik lidí kdy na území Česka trampovalo, nelze přesně zjistit, žádné statistiky v tomto směru neexistují. Jako poslední se pokusil zmapovat trampské hnutí již zmíněný Bob Hurikán v roce 1940. Po posledním velkém vzedmutí po revoluci, kdy však kovbojské klobouky a vesty s třásněmi postupně nahrazovaly americké uniformy, je však zřejmé, že tradiční tramping stagnuje a možná se přiblížila doba jeho definitivního konce.
„Po 90. roce nastala hrozná změna. Lidi restituovali a začali podnikat, takže měli méně času. A dnešní generace už je spíš počítačová,“ míní Klondike, který v budoucnost trampování příliš nevěří. Kapitán Kid zase připomíná, že míst, kde by se dalo trampovat, ubývá: „To je další průser. Třeba Jizerky jsou plné cyklistů, to je katastrofa. Jsou jich tisíce. Udělej si romantiku, vezmi úesku a potkáš někoho na horským kole.“
Zástupce „mladé“ generace trampů Michael „Tony“ Antony ze sdružení Avalon však trvá na tom, že „nic není nesmrtelného, tramp zahyne, ale několik desítek příštích let tu ještě bude, byť to není žádná masovka“. Argumentuje tím, že vydává „nejčtenější trampský časopis v republice“ Puchejř a že má v adresáři „zhruba 4000 lidí“. „A když děláme Zlatou horečku, obsadí dva kilometry řeky třeba 300 lidí, většinou mladších, než jsem já.“ On sám, ani jeho přátelé však už nenosí klobouk a opustili i mnoho jiných, kdysi nezbytných trampských atributů: na svou obhajobu říká, že „kdyby třeba Klondika viděl prvorepublikový tramp, tak by taky řekl, že není pravý tramp“.
Je ale pravda, že éře „kovbojů“ až na pár pamětníků definitivně odzvonilo. „Westernová móda je na ústupu i co se týká filmů, hrdinou mladejch už dávno není kovboj,“ připouští Jan Vyčítal. Není ale úplný pesimista. Věří, že „nenapravitelní romantici se rodí pořád. Doba foglarovek a westernů pominula, ale stále potkávám spoustu skautíků, kteří, až se jim zapálí lýtka, budou dalším zárodkem divokejch trampů.“
„Zasloužilí“ trampové vidí příčiny úpadku trampingu hlavně v celkové proměně životního stylu: mladí lidé mohou cestovat za hranice, mají velkou nabídku jiného vyžití volného času či odlišné hrdiny
Ve třicátých letech vznikla spousta písniček. A ortodoxní trampové od nich nechtěli upustit. Když se soutěžilo na potlaších, bylo to ve stejném repertoáru. Takže když to hodně zjednoduším, kdo zahrál líp Niagaru, vyhrál. Jaroslav Velinský spisovatel, hudebník a tramp„
Na počátku 80. let tady byla mírová konference. Vzhledem k tomu, že jsme nosili vojenský hadry, pár trampů sebrali. Ptali se, kde máme zbraně, proč jezdíme v uniformách a tak. Když nic nedostali, tak nás zase pustili. „Job“ Veselka tramp
USA? Miluju je, ale projeli jsme je křížem krážem a nežil bych tam ani za nic. V Grand Canyonu vás ranger přijede zkasírovat, pod smrkem je telefonní budka a o kus dál je plynový oheň na mince. Jan Vyčítal hudebník, kreslíř a tramp