Ahoj kamarádi, nečekejte, že v seriálu o báglech najdete nějaké informace o batozích co hýří barvami, či překypují moderními materiály, jako je Tatran, Gema a jiné. Ač jsou takové batohy okrajově využívány (otázka zdraví apod.), nedovolím si všeobecně tvrdit, že je správné propagovat, když to pro příklad přeženu, červenou krosnu jako to pravé pro tramping. Jak je již napsáno, seriál by se měl zabývat batohy trempskými, za které považuji např. USku, Tele atd., ušité z přírodních materiálů, provedené v barvách zelených, khaki a podobných, bez umělohmotných přezek (pokud možno) a jiných částí. Chtěl bych postupně sepsat alespoň nejpoužívanější typy, aby zájemci věděli, co že to vlastně na zádech nosí a pokud budu mít s některými i osobní zkušenost, pokusím se o nich trochu více rozepsat.

• Zdá se vám, že karimatka zbytečně překáží? Jdete do vlaku a nevejdete se do dveří? Stačí vzít doma opatrně žiletku a karimatku po celé délce seříznout třeba o 10cm. Pokud nejste poněkud oblejšího vzrůstu, vejdete se i na tuto karimatku bez problémů. Nebo používejte alumatku, ale musím vás upozornit, že ta vás rozhodně nezahřeje a ucítíte pod sebou každý kamínek, ale o tom vlastně tremping taky je. Jediné snad před čím vás ochrání je vlhko.
• Pozor, pro všechny batohy platí, že věci které nosíme navrch batohu (ešus, pánev, ...) udržujeme v čistotě, a nebo by měly být v nějakém, třeba plátěném, obalu. Né, že by trempům snad špína vadila, ale je to slušnost vůči spolucestujícím ve vlaku či autobuse.
• Trempskou vizitkou jsou také neplandající řemínky a popruhy na batozích, proto se přečnívající popruhy a upínací řemínky zastrkávají za různá poutka, či očka. A proč neplandající řemínky? Protože mě to tak učili staří, mouří trampové. A když tak nad tím přemýšlím, mají pravdu - právě určitý řád ve zdánlivém lajdáckém stylu trampů dělá ty zelené malé torničky krásnými.

USka, takzvaná "usárna", je původně americký vojenský batoh. Bývala součástí vybavení americké armády v 1. a 2. světové válce. Původní americký vzor obsahuje odepínací chlebník (někdo mu také říká bonbónek). V dnešní době její používání pomalu ustupuje do ústraní, nic to však nemění na tom, že je jedním ze symbolů a poznávacích znamení trempů a když potkáte člověka s pěkně zabalenou usárnou, můžete si být téměř jistí, že je to doopravdy tremp jak má být. Do ústraní ustupuje díky trochu nepraktickému způsobu balení. Její nevýhoda, ale zároveň i výhoda je, že jde vlastně pouze a látku s řemínky, do které balíte to co potřebujete. Právě ne každý ji dokáže správně zabalit.

Základ USky tvoří jakýsi válec, který musíme nějakým způsobem vyrobit mimo batoh, protože USka sama o sobě není schopná držet žádný tvar.

Dříve, v dobách vatelínových spacáků se takový válec vytvořil tak, že se rozložila na zem celta a na ní se položil spacák. Na něj se poté co možná nejrovnoměrněji rozložilo oblečení, které jsme během pochodu nepotřebovali (náhradní věci, svetr na večer k ohni apod.), či jiné drobnosti. Celta přečnívající okolo spacáku se poté přes spací pytel přeložila a vše se zarulovalo do úhledného válce, jež se pak zabalil do torny.

Dnes, v dobách dutého vlákna a péřových spacáků se dá takový válec vytvořit úplně jinak a vzhledem k malým rozměrům dnešních spacích pytlů nám ještě v "usárně" zbyde mnoho místa, které můžeme využít dle své fantazie. Fígl spočívá v tom, že si doma ušijeme jakýsi válcovitý pytel. Rozměry odhadneme tak, aby USka nebyla ani tlustá, ani hubená, zkrátka tak akorát a na délku můžeme nechat raději delší. Do tohoto pytle pak na dno namuchláme spacák a zbývajíci prostor vyplníme věcmi, které si chceme vzít sebou, ale které, pokud možno, nebudeme během dne potřebovat - USka není příliš stavěná na otvírání za pochodu. Věci a jídlo které budeme během dne potřebovat se snažíme dávat do bonbónku na USce, nebo do chlebníku, chceteli žracáku, kterých je samozřejmě mnoho druhů a které se nosí přes rameno. Žracáky byly původně "obaly" od plynových masek a jiné vojenské výstroje. Dnes se již žracáky vyrábějí přímo k účelům přenosu jídla a jiných drobností.

Zabalený "válec" položíme na rozloženou USku. Zručnost kam válec přesně umístit získáte během několika prvních vandrů. Pak už vše budete dělat automaticky. Dole přiklopte ten dlouhý pruh (jazyk) co vede dolů a nahoře zase vršek. Tam, kde začíná jazyk, začíná i nejdelší popruh, ten vedťe podél jazyka, protáhněte přezkou ve vrchním dílu a s citem stáhněte. Dalším krokem je spojení boků, ty se spojují také popruhy, které provlékáme skrze oka na jazyku. Popruhy stahujeme s citem, aby naše torna zůstala rovná a neudělaly se na ní boule - když bude USka připomínat sněhuláka, můžete se během vandru dočkat různých posměšků. Takže až se vám budou staří pardi posmívat, že nesete mrtvý dítě, tak nebojte, nejde o žádnou mrtvolu, ale o nepovedeně zabalený bágl. Zde se vrátím k tvorbě válce - nejideálnější šířka válce je, když po stažení popruhů nezůstanou mezi jazykem a boky mezery a látka torny na sebe hezky navazuje.

Nakonec jen připevníme a naplníme bonbónek a nad něj třeba koženými řemínky připevníme karimatku. To je asi nejklasičtější balení usárny. Podle nápadů, fantazie a zručnosti můžeme na tornu připevnit čutoru, ešus, pánev a můžeme vyrazit na vandr.