|
Vznik osady
|
Na počátku byli dva, jen dva, vedla je neskonalá touha utéci od všedních záležitostí, které nás
neustále pronásledují. A pud získaný již v dětství je o sobotách a nedělích vláčel po horách,
lesních stráních a vůbec po všech zákoutích protkaných vůní tlejícího dřeva, mechu nasáklého ranní
rosou, či po kamenných, sluncem vyhřátých stráních. Nejdříve se s přírodou seznamovali chodíce ještě
v dětských oblečkách, později je rodiče začali brát na delší procházky lesem, s přibývajícím věkem
své vědomosti prohlubovali skrze skautský oddíl, který v nich lásku k přírodě jen utužil. Stále u nich
narůstala touha znát lesní zákoutí běžným lidem skryta, zákoutí, kam unavení trempové večer ulehají,
chráněni před větrem a deštěm, zákoutí, kde se trempové scházejí u výročních ohňů, zákoutí, kde
platí jasně daná pravidla.
Díky rodičům jsme měli rádi přírodu již od mala (Zleva: já, brácha)
Ti dva začali hledat. Hledat poslední trempské osady skryté a roztroušené
v hlubinách lesů. Ne novodobé osady podobající se moderním domům, kam turisté přijíždějí a zanechávají
tam tučné sumy. Hledali polorozpadlé příbytky, kam se s těží vejde pár osob a převisy upravené pro
lepší přenocování. Našli jich několik a čím více jich s přibývajícími léty nalézali, tím více začínali
toužit po vlastní osadě. O, byť jen, malém kousku země, kde by pořádali své výroční ohně, měli
vlastní tradice a vlastní pravidla. Občas si dovolili snít dokonce o malém sroubku, ukrytém někde v
hlubinách lesa. To by byla dokonalá trempská osada: Sroubek, před ním kamenný kruh s ohněm, hrubě
opracované lavice, křeslo pro šerifa a samozřejmě totem.
Jdeme na srub v Hradčanech r.1999 Zleva: brácha, já
Zdá se Vám to jako z dávných dob? Ne, vše
se odehrálo teprve nedávno. Ti dva jsem já a můj brácha. I když rozděleni jiným životním osudem
přijížděli jsme o sobotách a nedělích ze škol opět do rodného města a vydávali se na nové toulky
přírodou. Procházeli jsme kraje nové, ale i ty nám již dobře známé a náš sen nosili stále s sebou.
Brácha si našel děvče, jménem Ivana, které velice brzy zasvětil do kouzla trempování a vandrování.
Zkrátka velice brzy si našla slabost pro rudé zapadající slunce, sklánějící se nad hřebeny kopců, či
pro jasně zářící hvězdy visící na tmavě modré, čisté obloze. Časem se k nám připojil můj kamarád
Ondra, kterému nádhera orosených pavučin a vůně borového jehličí také velice rychle učarovala a tak
jsme byli a zatím stále ještě jsme čtyři. Čtyři nerozluční přátelé, kteří se v horku plazí po vyprahlých
kopcích a v zimě se zasněženými širáky hledají přístřeší. Bylo tomu nedávno, kdy byl námi nalezen
nádherný kout přírody. Pravda, že jen malý kousek od lesní cesty, tak už to ale dnes bývá. Lesní
cesty se přibližují a vyhání vandráky a pravé romantické duše z těchto nádherných míst. Našli jsme
malou skulinu vysoko ve skále, uvnitř s průduchem. Oči se nám rozzářili vidinou naší osady. Představovali
jsme si pod průduchem krb, vchod do pukliny zabedněný dveřmi a malou verandičku venku před puklinou.
Teď nadešla naše chvíle, rozhodli jsme se uskutečnit sny, teď už dávno společné. Slovo dalo slovo a
my se sem po několik víkendů vraceli a šetrně upravovali onu skulinu a čas od času vylezli nahoru na
skálu, odpočívali a hleděli do širých dálek. Toto místo nás spojovalo více, než cokoli předtím. Strávili
jsme zde mnoho nádherných nocí, jako třeba Ondrovy narozeniny, kdy Ondra dostal ocílku na rozkřesávání ohně.
|
Zakladatelé osady Orlí hnízdo. (Dnes již On The Roads)
Zleva: Ondra, Bublina, Anťas, Iva
|
A protože stejně jako naše osada, jsou i orlí hnízda vysoko ve skalách, v malých puklinách, či na
výčnělcích, dali jsme si jméno T.O. Orlí hnízdo. Nic ale netrvá věčně. A civilizace se stále více
přibližuje k lesům, stala se proto z našeho koutku národní přírodní rezervace a my museli náš sen
chtě nechtě opustit. Dnes opět bloudíme po lesích a dále hledáme. Nevadí, základy naší osady jsou
už dány v našich srdcích.
|
|
|
náhodně
